Ježíškovi jsme poslali koláž. Tím to ale neskončilo. Ani přání, ani diskuze o dárcích.

Vytvořili jsme koláž

V předchozím článku jsem psala o tom, jak mě naštvalo, že se syn chtěl inspirovat při psaní Ježíškovi obrázky z Google a jak stále vybíral nové a další. Článek měl velký ohlas. Nicméně následující události mě dovedly k tomu, že je třeba ještě něco víc objasnit – synovi i vám.

Ale…

Vytvoření koláže totiž nesplnilo mé očekávání, že budou všechna přání viditelně na jednom místě, v omezeném množství, na papíře pod stromečkem. A tím, že to pro letošní Vánoce skončí. Neskončilo.

Syn chodil stále za okno pro obálku a chtěl do ní přidávat další a další věci. A ani poté, co obálka zmizela, nebyl konec. Chtěl pak, abych Ježíškovi poslala odkazy na další věci skrz e-mail nebo Viber nebo něco, co Ježíškovi „udělá tum-dum“. 😉

Stopla jsem prohlížení jakýchkoli obrázků. Syn však přesto ještě přicházel s novými přáními. Byť už ne v tak velkém množství.

Vysvětlování o omezenosti (času, kapacity Ježíška, jeho schopnosti vyrobit, nakoupit, unést i vůbec prostoru a zdrojů na této planetě) nemělo valného efektu.

• Že mu prý nevadí, když ty další věci Ježíšek donese až na ty další Vánoce.
• A že prý klidně nějaké hračky vyřadí, aby měl místo na nové.

Byla jsem šokovaná, kolika hraček je ochoten se vzdát v naději, že mu Ježíšek přinese jiné.

Naštvání, strach, zoufalství

Cítila jsem opět naštvání. Z té nenasytnosti. Z toho, že chce nové a nové. Z toho, jak konzumně a neekologicky se chová.

I bezmoc a strach. (Ty jsou ostatně často pod naším hněvem.)

Strach, že asi dělám něco špatně, když to tak má. Vždyť my smýšlíme ekologicky a nakupujeme s rozvahou, tak kde k tomu přišel? Že by to mohlo být tím, že mu děda koupí téměř vše, co mu na očích vidí?

A také jsem cítila zoufalství, že už nevím, jak mu to vysvětlit.

Chtít hodně je v pořádku, ale…

Přišlo mi přirozené, že toho chce hodně. To tak má většina dětí. Asi nejen dětí. Myslím, že my všichni bychom rádi hojnost, jen mnoho z nás má svá přání potlačena, protože jsme byli učeni, že není dobré chtít moc.

Přišlo mi přirozené, že ho láká vše, co někde vidí.

Chtít hodně, mít hodně přání a velká přání mi přijde v pořádku.

Jak mu ale vysvětlit, že mít hodně hraček a vyměňovat každou chvíli staré za nové v pořádku není?!

Jasně, nemusí všechny ty hračky, které si přeje, dostat. A ani nedostane. Už loni jsme zavedli maximálně jeden dárek od jedné rodiny.

Měl by ale vědět, že realizace našich přání vyžaduje většinou nějakou naši energii, pozornost a náš čas a to vše máme jen v omezeném množství. Je třeba si vybrat, co je pro nás teď nejdůležitější a co lze aspoň na chvíli odsunout. To jsem se mu snažila přiblížit omezeným prostorem na papíře pro koláže. On to však obchází tím, že přidává další věci mimo původní papír.

A také je třeba znát a nést důsledky našich přání. Je třeba vědět, že to, co děláme i co si přejeme, má vliv i na naše okolí. Měli bychom to zohledňovat.

Cítila jsem, že by měl rozumět důsledkům, které výroba, nakupování i vlastnění mnoha věcí má.

Jak mu to vysvětlit?

A tak jsem se uchýlila – k čemu jinému, než ke googlu. V naději, že ten ví leccos, tak by pro nás mohl mít nějaké environmentální video nebo pohádku.

Bohužel jsem nic nenašla.

Ale i to hledání mělo svůj smysl. Došlo mi, že mám sama v této problematice značné mezery. Jako dítě jsem se nikdy neučila o globálních problémech lidí a planety. Na gymplu jsme se této problematiky trochu dotkli pouze v angličtině a němčině. Možná i proto se mi pro to teď hledají tak těžko slova. Zjistila jsem, že sama potřebuji k tématu přečíst víc.

Ale už teď mu potřebuji něco říct. Co?

A tak jsem to zkusila takto

V příhodný okamžik, kdy vytanulo téma plýtvání, jsem mu začala vysvětlovat, že:

• hračky se vyrábí z materiálů, kterých je na planetě jen omezené množství (plastové často z ropy, která se těží; dřevěné ze dřeva, které musí vyrůst a rozsáhlé kácení či výsadba stromů jen pro dřevo může poškozovat krajinu);
• samotná výroba stojí čas, peníze, energie a někdy probíhá v nelidských podmínkách (třeba jsou zaměstnávány i děti);
• továrny na hračky vypouštějí spousty zplodin a zhoršují vzduch, který dýcháme;
• dovážení hraček z cizích zemí opět znečisťuje planetu zplodinami;
• zničené či vyhozené hračky jsou odpad, který už není na planetě moc kam dávat + plast se dostává do moří a zabíjí zvířata;
• všechny věci, které vlastníme, nás vážou k sobě nějakou energií. Jako bychom byli s každou věcí spojeni tenkými nitkami. Patří k nám, zabírají nějaké místo nejen v prostoru okolo nás, ale i uvnitř nás – spotřebovávají část naší energie, je třeba se o ně starat a věnovat jim pozornost. Čím více jich máme, tím jsme připoutanější a méně svobodní;
• Vánoce nejsou jen o dárcích. Někdo je slaví úplně bez dárků. Jsou o setkání s těmi, které máme rádi. O oslavě a radosti. O drobných potěšeních (třeba z cukroví nebo jen jablíček, oříšků…) a o blízkosti.

Od té doby s přáním další hračky nepřišel. Uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.

Řešíte také konzum a ekologii? Jak to vysvětlujete vašim dětem vy?

P.S.: Chcete krásný dárek pro vaše děti, který nezatěžuje životní prostředí? Nadělte jim klidnou a laskavou mámu. Návod, jak na to, najdete zde.